Už ani nepíšeš pro mne svá slova, nechceš psát po mém činu k Tobě, už ani necítíš ke mne jak bys mohla, nespravedlivý vůči Tobě, lživý sobě! Už ani nepíšeš pro mne svá slova, nechceš psát a já se Ti nedivím, už ani necitíš ke mne to hluboké znova, odpusť mi, za to sebe nenávidím! Nepíšeš a z Tvých očí je mocná radost, když usínáš, přání mé se nevejde do snu, nepíšeš a štěstí si Tě najde zadost, jak láska se mohla vytratit, raději usnu!

Ze srdce se peru proti sobě samému, chci zůstat, chci odejít již dobrovolně, ze srdce se směju tomu stejnému, chci neznát, ale milovat věčně... Bojíš se milovat a bojíš se být se mnou, snad nebude osud ničit lidské štěstí, co mám dělat, když chci být s Tebou, snad nebude čekání jen neštěstí... Štěstí v neštěstí a naopak se promění, nevidíš? Svýma krásnýma očima se podívej. Srdce se přece uvnitř samo nezmění, necítíš? Tvýma hebkýma rukama se dotýkej.