Přes všechno mé snažení, sen stále rozplýval se v raní mlze, život můj se nikde nemění, pocit nevyrovnal se té touze... Něco spí hluboko v srdci mém, ten hlas já nikdy neuslyším, myšlenky pohlcené mořským dnem - tu vodu prostě nevysuším! Den za dnem nevědomky utíká, mezitím stále jen tiše sním, podstata života po kouskách uniká, stávám se vězněm svým... Slyším osobu, její kroky pomalé, cítím dívku - tu vůni krásnou, ona pozoruje pohyby mé zoufalé, světla ve tmě náhle zhasnou...

Krůček, popojdi jen jeden krok, zastav se a obejmi to tělo zničené, čekal jsem chvíli, čekal jsem rok, probudila jsi srdce sklíčené! Ucítil jsem dlaň a popadl dech, slyšel svůj silný rychlý tep, cítil jsem život na mých rtech, polib mě znovu... a hned! Její rty necítím a mé srdce strádá, ty doteky na kůži zůstaly mi, mysl do hlubokých snů upadá. Kde jsi, lásko? Kde pobýváš? ...když chybíš mi! S Tebou života si užívám, zničené srdce už nepatří mně, polibky lásky v sobě prožívám, s ohněm v srdci miluji Tě!